„Jednou modrý, navždy modrý,“ stálo prý na tričku, které odhalil po vstřelení gólu ve finále juniorské obdoby Anglického poháru. O klubové věrnosti Wayna Rooneyho, současné superstar anglického fotbalu, netřeba pochybovat. Na zápas Evertonu se byl podívat už v šesti měsících a když si jej údajně později vybrali v konkurenčním Liverpoolu FC, na první trénink se dostavil v modrém dresu svých oblíbenců. Je jasné, že z angažmá na Anfield Road sešlo a hráčský agent Peter MacIntosh už věděl, že jinam než do „karamelek“ svého patnáctiletého svěřence neudá. Dnes je Rooneymu o tři roky více a o jeho služby stojí Manchester, Arsenal i Chelsea…
Rozdíl mezi současným statutem superhvězdy a jeho dětstvím ve tři míle vzdáleném předměstí Croxteth je těžko uvěřitelný. Narodil se 24. října 1985 jako nejstarší ze tří synů profesionálního boxera a kuchařky ve školní jídelně. Společně se dvěma mladšími bratry zkoušel i on štěstí v ringu, ale záhy dal přednost kopačkám. Evertonu fandila celá rodina, fotbalový talent zdědil zřejmě po strýci, jenž hrával v amatérské reprezentaci Anglie. Už v dětství byly jeho výkony výjimečné: v posledním ročníku před nástupem do akademie Evertonu nastřílel soupeřům 99 branek!
Jeho fotbalový růst zapříčinil, že už v patnácti letech byl povolán do reprezentačního výběru hráčů do 19 let. O rok později už nasázel v osmi zápasech mládežnické obdoby slavného Anglického poháru soupeřům osm branek, což mu vyneslo pozvánku do prvního týmu Evertonu. Bohužel, kvůli sérii zranění nemohl už tehdy vyběhnout k zápasu Premier League, čímž by se stal nejmladším účastníkem této soutěže v historii. Náladu si spravil alespoň na letním turné klubu po Rakousku, kde týmům SC Weiz a SC Bruck nasázel po hattricku.
„V jednom rozhovoru pro rádio jsem se pokoušel uklidnit nadšení kolem Rooneyho, ale to bylo prostě nemožné. Jak můžete snižovat význam nejlepšího fotbalisty v okolí? Tuto sezónu Wayne určitě prorazí a my všichni mu budeme držet palce,“ uvedl v červnu 2002 předseda Evertonu Bill Kenwright. Možná v tom byl i kus fotbalové politiky: jeho klub se konečně dočkal vlastního odchovance na nejvyšší úrovni, čímž zastínil uvadající slávu akademie velkého rivala Liverpoolu FC.
Na jeho slova však brzy došlo: hned v premiérovém utkání 17. srpna 2002 proti Tottenhamu Hotspur vypracoval Rooney první gól pro Marka Pembridge, v říjnu téhož roku se sám poprvé trefil – a hned do sítě Arsenalu, čímž ukončil jeho 31 zápasů trvající neporazitelnost. Stačilo mu k tomu posledních deset minut zápasu; během nich precizně zpracoval šedesátimetrový pas z hloubi pole, protáhl se mezi dvěma slovutnými obránci a střelou z pětadvaceti metrů překonal Davida Seamana. Vzápětí po návratu domů se převlékl a šel si zakopat na ulici s kamarády…
Tou dobou pobíral v Evertonu plat pouhých 90 liber týdně, jelikož byl stále veden pouze jako amatér. Profesionální smlouvu měl dostat jako dárek k 17. narozeninám, vzhledem k tomu, že se rozhodl změnit agenta, však byl tříletý kontrakt podepsán až v lednu 2003. Na jeho podmínky již dohlížel Peter Stretford, jeden z nejzkušenějších agentů na Ostrovech. Sám Rooney však prý byl viditelně nervózní a odpovědi do mikrofonu spíše šeptal… O primát nejmladšího hráče Premier League byl Wayne sice připraven, ale v reprezentaci si podobnou příležitost ujít nenechal. Bleskový start do soutěže mu vynesl pozvánku do národního týmu Albionu k přátelskému zápasu s Austrálií v únoru 2003, čímž o pár měsíců překonal rekord svého současného kolegy v útoku Michaela Owena. V září téhož roku si připsal první reprezentační branku – do sítě Makedonie ve kvalifikačním zápase na Euro 2004. Ještě během kvalifikace se trefil čtyřikrát, v následujících přátelských zápasech přidal další čtyři góly.
Na mistrovství Evropy do Portugalska už odjížděl jako stabilní člen základní sestavy. Záhy se stal nejmladším střelcem Eura v historii, o čtyři dny později však byl překonán téměř o půl roku mladším Švýcarem Vonlanthenem. Do povědomí světové fotbalové veřejnosti definitivně vstoupil dvěma brankami v dech beroucím zápase s Chorvatskem, díky nimž Angličané zvítězili 4:2. „Roo-naldo, Eu-roo, Roo-mania“ předháněly se ostrovní deníky v článcích, jež mladého hráče přirovnávaly k Pelému, Maradonovi a dalším legendám světového fotbalu…
Trochu méně pozitivní vyznění má srovnání s „enfant terrible“ britského fotbalu, Paulem Gascoignem. Ten se dokázal ve své době postarat o podobnou euforii, s nabytou popularitou se ale nedokázal vyrovnat a jeho potenciál zůstal do značné míry nevyužitý. V případě Rooneyho mají novináři na mysli především jedenáct žlutých a jednu červenou kartu, které útočník Evertonu nasbíral v posledním ročníku Premier League. Jestli nedokáže ovládnout své emoce, mohl by na to doplatit, podotýkají.
Takový je ale chasník s vizáží přístavního dělníka, silným liverpoolským dialektem a pověstí zabijáka. Ve městě Beatles sice koupil pro celou rodinu větší, třípokojový byt, ovšem jenom kousek od někdejšího domova; na ruce dodnes nosí vytetované jméno své lásky ze školních let, Colleen McCullough. A přestože nevypadá jako ze žurnálu, v mnoha Britech vyvolává pozitivní dojem „toho chlapce odvedle, co to dotáhl tak daleko“. Také díky tomu má o popularitu postaráno; důkazem toho mohou být mj. i podepsané reklamní kontrakty s firmami Nike a Pepsi.
Rozdíl mezi současným statutem superhvězdy a jeho dětstvím ve tři míle vzdáleném předměstí Croxteth je těžko uvěřitelný. Narodil se 24. října 1985 jako nejstarší ze tří synů profesionálního boxera a kuchařky ve školní jídelně. Společně se dvěma mladšími bratry zkoušel i on štěstí v ringu, ale záhy dal přednost kopačkám. Evertonu fandila celá rodina, fotbalový talent zdědil zřejmě po strýci, jenž hrával v amatérské reprezentaci Anglie. Už v dětství byly jeho výkony výjimečné: v posledním ročníku před nástupem do akademie Evertonu nastřílel soupeřům 99 branek!
Jeho fotbalový růst zapříčinil, že už v patnácti letech byl povolán do reprezentačního výběru hráčů do 19 let. O rok později už nasázel v osmi zápasech mládežnické obdoby slavného Anglického poháru soupeřům osm branek, což mu vyneslo pozvánku do prvního týmu Evertonu. Bohužel, kvůli sérii zranění nemohl už tehdy vyběhnout k zápasu Premier League, čímž by se stal nejmladším účastníkem této soutěže v historii. Náladu si spravil alespoň na letním turné klubu po Rakousku, kde týmům SC Weiz a SC Bruck nasázel po hattricku.
„V jednom rozhovoru pro rádio jsem se pokoušel uklidnit nadšení kolem Rooneyho, ale to bylo prostě nemožné. Jak můžete snižovat význam nejlepšího fotbalisty v okolí? Tuto sezónu Wayne určitě prorazí a my všichni mu budeme držet palce,“ uvedl v červnu 2002 předseda Evertonu Bill Kenwright. Možná v tom byl i kus fotbalové politiky: jeho klub se konečně dočkal vlastního odchovance na nejvyšší úrovni, čímž zastínil uvadající slávu akademie velkého rivala Liverpoolu FC.
Na jeho slova však brzy došlo: hned v premiérovém utkání 17. srpna 2002 proti Tottenhamu Hotspur vypracoval Rooney první gól pro Marka Pembridge, v říjnu téhož roku se sám poprvé trefil – a hned do sítě Arsenalu, čímž ukončil jeho 31 zápasů trvající neporazitelnost. Stačilo mu k tomu posledních deset minut zápasu; během nich precizně zpracoval šedesátimetrový pas z hloubi pole, protáhl se mezi dvěma slovutnými obránci a střelou z pětadvaceti metrů překonal Davida Seamana. Vzápětí po návratu domů se převlékl a šel si zakopat na ulici s kamarády…
Tou dobou pobíral v Evertonu plat pouhých 90 liber týdně, jelikož byl stále veden pouze jako amatér. Profesionální smlouvu měl dostat jako dárek k 17. narozeninám, vzhledem k tomu, že se rozhodl změnit agenta, však byl tříletý kontrakt podepsán až v lednu 2003. Na jeho podmínky již dohlížel Peter Stretford, jeden z nejzkušenějších agentů na Ostrovech. Sám Rooney však prý byl viditelně nervózní a odpovědi do mikrofonu spíše šeptal… O primát nejmladšího hráče Premier League byl Wayne sice připraven, ale v reprezentaci si podobnou příležitost ujít nenechal. Bleskový start do soutěže mu vynesl pozvánku do národního týmu Albionu k přátelskému zápasu s Austrálií v únoru 2003, čímž o pár měsíců překonal rekord svého současného kolegy v útoku Michaela Owena. V září téhož roku si připsal první reprezentační branku – do sítě Makedonie ve kvalifikačním zápase na Euro 2004. Ještě během kvalifikace se trefil čtyřikrát, v následujících přátelských zápasech přidal další čtyři góly.
Na mistrovství Evropy do Portugalska už odjížděl jako stabilní člen základní sestavy. Záhy se stal nejmladším střelcem Eura v historii, o čtyři dny později však byl překonán téměř o půl roku mladším Švýcarem Vonlanthenem. Do povědomí světové fotbalové veřejnosti definitivně vstoupil dvěma brankami v dech beroucím zápase s Chorvatskem, díky nimž Angličané zvítězili 4:2. „Roo-naldo, Eu-roo, Roo-mania“ předháněly se ostrovní deníky v článcích, jež mladého hráče přirovnávaly k Pelému, Maradonovi a dalším legendám světového fotbalu…
Trochu méně pozitivní vyznění má srovnání s „enfant terrible“ britského fotbalu, Paulem Gascoignem. Ten se dokázal ve své době postarat o podobnou euforii, s nabytou popularitou se ale nedokázal vyrovnat a jeho potenciál zůstal do značné míry nevyužitý. V případě Rooneyho mají novináři na mysli především jedenáct žlutých a jednu červenou kartu, které útočník Evertonu nasbíral v posledním ročníku Premier League. Jestli nedokáže ovládnout své emoce, mohl by na to doplatit, podotýkají.
Takový je ale chasník s vizáží přístavního dělníka, silným liverpoolským dialektem a pověstí zabijáka. Ve městě Beatles sice koupil pro celou rodinu větší, třípokojový byt, ovšem jenom kousek od někdejšího domova; na ruce dodnes nosí vytetované jméno své lásky ze školních let, Colleen McCullough. A přestože nevypadá jako ze žurnálu, v mnoha Britech vyvolává pozitivní dojem „toho chlapce odvedle, co to dotáhl tak daleko“. Také díky tomu má o popularitu postaráno; důkazem toho mohou být mj. i podepsané reklamní kontrakty s firmami Nike a Pepsi.