Alan Simonsen získal Zlatý míč, Peter Schmeichel byl svého času světovou jedničkou mezi brankáři, ale přesto Dánové nejraději mluví o Michaelu Laudrupovi. Milovali ho i nenáviděli. Fanouškům přinášel radost tím, že dokázal oklamat kdejakého obránce. Nebo když poslal čtyřicetimetrový pas na centimetry přesně k nohám spoluhráče. V tom byl vynikající. Byl to takový fotbalový elegán. Velký Dán, jak mu přezdívali. A zlobil je tím, že se urážel nad maličkostmi. Odmítal tři roky reprezentovat, protože se ho dotkly ostřejší poznámky trenéra Richarda Mollera-Nielsena. Dokonce i bratr Brian ho v bojkotu podpořil.
Jenže zatímco se Brian včas vrátil a vybojoval s národním týmem senzačně titul evropských šampionů v roce 1992, dotčený Michael nechal dveře zavřené. Přišel tím o největší triumf dánských fotbalových dějin a také svůj.
Celá rodina Laudrupů žila ve sportovním duchu. Otec byl známým fotbalistou, který to dotáhl až k dvaadvaceti startům v národním týmu. Další sportovní geny přidala jeho manželka, která reprezentovala svou zemi v házené. Vůbec nebylo pochyb, že synové Michael a Brian půjdou stejnou cestou. Zvlášť Michael po otci mnohé zdědil: rovněž byl běhavým a technickým záložníkem.
Již od čtrnácti hrál za tehdy ještě nepříliš známe Brondby Kodaň. Přesně v den svých osmnáctých narozenin, 15. června 1982, debutoval v národním mužstvu. Jediný gól při porážce 1:2 s Norskem vstřelil právě blonďatý oslavenec.
Do počátku osmdesátých let se Dánové nemohli dostat na žádné větší mistrovství. Vyjma epizodní účasti na ME 1964, kam se dostali až díky dodatkovému utkání s ještě slabším Lucemburskem. Průlom přišel až na podzim roku 1983, kdy zaskočili Anglii v bitvě o Euro. Legendární mužstvo vedené Seppem Piontekem předvádělo dynamickou hru. Hráči jako Lerby, Elkjaer, Jesper OpOlsen či Simonsen vstoupili do dánských fotbalových dějin.
Nejvíc se však mluvilo o Michaelu Laudrupovi. Hotový zázrak. V prvních sedmi reprezentačních zápasech dokázal vstřelit devět gólů. Evropské velkokluby se o něj rvaly. Nakonec odešel do Juventusu Turín. „Odejít v devatenácti do Itálie nebylo rozumné. Byl jsem cizinec a měli na mě takové nároky, které jsem v tomhle věku ještě nebyl schopný zvládnout,“ tvrdil později Michael.
Juventus byl tehdy na vrcholu, vítězil na všech frontách. Hlavní postavou byl Francouz Platini a vedle něj neměl Laudrup nejmenší šanci. Proto dva roky hostoval v Laziu Řím a svůj talent prokazoval hlavně v reprezentaci.
Na ME 1984 zůstali Dánové těsně před branami finále kvůli nezvládnutému penaltovému rozstřelu se Španělskem. Za dva roky na MS mužstvo hladce vyhrálo všechna tři utkání v základní skupině a zvlášť pod výsledkem 6:1 nad Uruguayí byl podepsán právě Michael Laudrup. Přihrál na tři góly a jeden sám dal. O to sensačněji pak zapůsobilo osmifinále a drtivá porážka 1:5 se Španělskem! Dánskou reprezentaci pak potkal pozvolný úpadek. Následoval také prudký pád Juventusu, kde Laudrupovi postupně připadala role lídra. Nakonec přestoupil do Barcelony. Španělské časy byly bohaté, vždyť během sedmi let se stal pětkrát mistrem Primera Division.
Laudrup uměl hrát oběma nohama, měl skvělou techniku, přehled a nečekané přihrávky. Často se díval na jednu stranu a na druhou poslal míč. Dokázal se rychlou kličkou zbavit obránce, vybíral si tu nejkratší cestu k brance a tam nezvykle klidně zakončil. Z jeho dokonalých pasů hodně těžil Christo Stoičkov v Barceloně a později Ivan Zamorano v Realu Madrid. Především v Barceloně se stal Laudrup jedním ze symbolů Cruyffova „Týmu snů“ z počátku devadesátých let. Laudrup byl režisérem hry a v mistrovských zápasech nastřílel průměrně třináct až čtrnáct gólů za sezonu.
Vše šlo ideálně, dokud v Barceloně zářili Laudrup, Koeman a Stoičkov. Problémy začaly na podzim roku 1993, když do klubu přišel Brazilec Romario. Tehdy mohli hrát jen tři legionáři. Cruyff je postupně střídal, ale jakmile se Laudrup zranil, začal ho vynechávat. Uražený Laudrup nakonec přestoupil do konkurenčního Realu Madrid. Dokonce ani petice, kterou podepsalo dvacet tisíc fanoušků Barcelony ho neudržela. V Realu znovu zářil, přihrál na polovinu gólů a dokázal s novým týmem přetrhnout vítěznou sérii Barcelony. Laudrup byl velký hráč. Nyní by chtěl něco podobného dokázat i jako trenér.
Jenže zatímco se Brian včas vrátil a vybojoval s národním týmem senzačně titul evropských šampionů v roce 1992, dotčený Michael nechal dveře zavřené. Přišel tím o největší triumf dánských fotbalových dějin a také svůj.
Celá rodina Laudrupů žila ve sportovním duchu. Otec byl známým fotbalistou, který to dotáhl až k dvaadvaceti startům v národním týmu. Další sportovní geny přidala jeho manželka, která reprezentovala svou zemi v házené. Vůbec nebylo pochyb, že synové Michael a Brian půjdou stejnou cestou. Zvlášť Michael po otci mnohé zdědil: rovněž byl běhavým a technickým záložníkem.
Již od čtrnácti hrál za tehdy ještě nepříliš známe Brondby Kodaň. Přesně v den svých osmnáctých narozenin, 15. června 1982, debutoval v národním mužstvu. Jediný gól při porážce 1:2 s Norskem vstřelil právě blonďatý oslavenec.
Do počátku osmdesátých let se Dánové nemohli dostat na žádné větší mistrovství. Vyjma epizodní účasti na ME 1964, kam se dostali až díky dodatkovému utkání s ještě slabším Lucemburskem. Průlom přišel až na podzim roku 1983, kdy zaskočili Anglii v bitvě o Euro. Legendární mužstvo vedené Seppem Piontekem předvádělo dynamickou hru. Hráči jako Lerby, Elkjaer, Jesper OpOlsen či Simonsen vstoupili do dánských fotbalových dějin.
Nejvíc se však mluvilo o Michaelu Laudrupovi. Hotový zázrak. V prvních sedmi reprezentačních zápasech dokázal vstřelit devět gólů. Evropské velkokluby se o něj rvaly. Nakonec odešel do Juventusu Turín. „Odejít v devatenácti do Itálie nebylo rozumné. Byl jsem cizinec a měli na mě takové nároky, které jsem v tomhle věku ještě nebyl schopný zvládnout,“ tvrdil později Michael.
Juventus byl tehdy na vrcholu, vítězil na všech frontách. Hlavní postavou byl Francouz Platini a vedle něj neměl Laudrup nejmenší šanci. Proto dva roky hostoval v Laziu Řím a svůj talent prokazoval hlavně v reprezentaci.
Na ME 1984 zůstali Dánové těsně před branami finále kvůli nezvládnutému penaltovému rozstřelu se Španělskem. Za dva roky na MS mužstvo hladce vyhrálo všechna tři utkání v základní skupině a zvlášť pod výsledkem 6:1 nad Uruguayí byl podepsán právě Michael Laudrup. Přihrál na tři góly a jeden sám dal. O to sensačněji pak zapůsobilo osmifinále a drtivá porážka 1:5 se Španělskem! Dánskou reprezentaci pak potkal pozvolný úpadek. Následoval také prudký pád Juventusu, kde Laudrupovi postupně připadala role lídra. Nakonec přestoupil do Barcelony. Španělské časy byly bohaté, vždyť během sedmi let se stal pětkrát mistrem Primera Division.
Laudrup uměl hrát oběma nohama, měl skvělou techniku, přehled a nečekané přihrávky. Často se díval na jednu stranu a na druhou poslal míč. Dokázal se rychlou kličkou zbavit obránce, vybíral si tu nejkratší cestu k brance a tam nezvykle klidně zakončil. Z jeho dokonalých pasů hodně těžil Christo Stoičkov v Barceloně a později Ivan Zamorano v Realu Madrid. Především v Barceloně se stal Laudrup jedním ze symbolů Cruyffova „Týmu snů“ z počátku devadesátých let. Laudrup byl režisérem hry a v mistrovských zápasech nastřílel průměrně třináct až čtrnáct gólů za sezonu.
Vše šlo ideálně, dokud v Barceloně zářili Laudrup, Koeman a Stoičkov. Problémy začaly na podzim roku 1993, když do klubu přišel Brazilec Romario. Tehdy mohli hrát jen tři legionáři. Cruyff je postupně střídal, ale jakmile se Laudrup zranil, začal ho vynechávat. Uražený Laudrup nakonec přestoupil do konkurenčního Realu Madrid. Dokonce ani petice, kterou podepsalo dvacet tisíc fanoušků Barcelony ho neudržela. V Realu znovu zářil, přihrál na polovinu gólů a dokázal s novým týmem přetrhnout vítěznou sérii Barcelony. Laudrup byl velký hráč. Nyní by chtěl něco podobného dokázat i jako trenér.