Blonďatý chlapec třímal v ruce fotografii svého idolu a dychtivě ho vyhlížel. Hala starého ruzyňského letiště už byla přecpaná novináři, kameramany a lovci autogramů.
Nadešel toužebně očekávaný okamžik: uprostřed hloučku spoluhráčů se objevil chlapík s vizáží kytaristy reggae skupiny. Vláčel kufr a civěl do země. Láskyplně se zastavil u věrného fanouška a nabídnutou tužkou spěšně vykroužil kýžený autogram. Školáček držel fotku jako posvátnou relikvii. To už jej obsypalo hejno dospělých – a náhle se z tváře přívětivého rastafariána vytratil úsměv. Sveřepě si razil cestu z haly, až z něj šel strach. Kdo by mu skočil do cesty, toho by snad svým zavazadlem převálcoval. Leknutím všichni ucukli.
Rok stará historka dokonale charakterizuje rub i líc osobnosti Edgara Davidse. Má své stoupence. Najdou se však i tací, kteří ho nemají rádi. Anebo se jej přímo bojí. Malé tělo ukrývá přebytek energie, jež často osciluje do záporných hodnot…
Jak skončila návštěva Prahy, zůstalo v živé paměti. Nažhavený Davids hned po výkopu kvalifikačního zápasu nešetrně zboural Tomáše Rosického. A za chvilku si v pokutovém území vyšlápl na Karla Poborského. Resumé: penalta a červená karta. Jestli seděl v hledišti Toyota Areny malý Holanďanův obdivovatel z Ruzyně, musel plakat.
Nebyl by sám, koho Davids během svého života dohnal k slzám.
Rvačky, karty, nandrolon
Karamboly se hemží třeba jeho osobní život. Před lety v Miláně, kde se trápil v dresu místního AC, zmlátil dva muže jen proto, že zaparkovali svůj automobil na jeho oblíbené místo. Za bitku dostal pokutu 20 tisíc eur. Zanedlouho si zlomil nohu, a když se vyléčil, raději prchl do Juventusu.
Ani tam neprožíval jen bezstarostnou idylu. Jednou zbil svou družku Sarah Hagensovou tak, že musela vyhledat péči klubového lékaře. Jindy ji zase měl prohodit skleněnými dveřmi. Přitom s ní má syna Gyatse…
Vedení Juventusu se prý po skandálu chtělo vzteklouna zbavit, nakonec však decentně zametlo celou záležitost pod koberec. „Je to jeho soukromá věc,“ namítl trenér Marcello Lippi.
Při další aféře už image vznešeného klubu utrpěl větší šrám. Davidsovi prokázali doping, bral nandrolon. Vyvstaly pochybnosti, zda ve slavné éře, kdy Stará dáma sbírala úspěchy doma i v Evropě, nedopovali její hráči hromadně.
„Nikdy jsem nic vědomě nevzal,“ zapřísahal se viník. „Prášky neberu, ani když jsem nastydlý,“ tvrdil. Hned po odpykání trestu si však nadělal další nepřátele. V prvním zápase po návratu dostal červenou kartu. Praštil Davida Balleriho z Lecce a opět musel za pomyslný katr.
Ale byly i hezké dny… Třeba loňské semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid – lahůdka! Všichni velebili Pavla Nedvěda a oplakávali jeho žlutou kartu, která mu znemožnila hrát finále s AC Milán. Stejně heroický výkon však podal Davids. Nějakou dobu pronikal do novinových titulků svými výkony na hřišti. Jenže to je u něj vzácný úkaz.
O pár měsíců později už to byl zase ten starý dobrý Davids. Nebo spíš starý špatný? Odmítl v Juventusu prodloužit kontrakt a seděl na tribuně. „Hrají ti nejlepší, nemám jen jedenáct hráčů,“ vysvětloval Davidsovu tajuplnou absenci kouč Lippi.
Ach, ty mravy!
Pak se na trávníku mihl a v zimě odešel za svým krajanem Frankem Rijkaardem do Barcelony, která mu nabídla půlroční hostování. Katalánský klub pookřál a drtivým finišem nakonec málem dosáhl až na titul, zatímco Juventus byl jako kouzla zbavený. „Došel nám benzin, Davids by nám teď určitě pomohl,“ postěžoval si na jaře unavený Nedvěd na ztrátu důležitého partnera.
S takovou vizitkou jel čerstvý třicátník Davids na evropský šampionát do Portugalska. Otevřel další kapitolu své mezinárodní kariéry, jež je protkána neméně bohatým vzorem nejrůznějších malérů.
Už během EURO 1996 obvinil trenéra Guuse Hiddinka z rasismu, neboť ho nepostavil do zápasu. „Hiddink by měl přestat strkat svou hlavu do zadní části těla některých hráčů,“ prohlásil tehdy na adresu uznávaného kouče.
Aby zamezil podobným excesům, vydal Nizozemský fotbalový svaz zvláštní oběžník s názvem Reprezentativní fotbal. Apeluje v něm na hráče, aby se v dresu národního týmu chovali slušně. Není tajemstvím, že hlavním impulzem k sepsání memoranda byly výtržnosti jistého Edgara Davidse.
Ten se občas ukáznil, jindy v něm však zase bouchly saze. Belgičanu Emilu Mpenzovi surově prošlápl ruku. Se spoluhráčem Markem van Bommelem se v šatně pohádal a pak mu nafackoval. Po incidentu v Praze mu nizozemský tisk spočítal všechny prohřešky i s úroky. „Hlupák, dělá stupidní chyby,“ kritizovaly jej noviny za zbytečnou penaltu i vyloučení.
Zdálo se, že v letošní nominaci trenéra Dicka Advocaata nemá Davids šanci, ale nakonec byl na portugalských hřištích opět klíčovou postavou. Kdyby jeho rána v zápase s Českem neskončila na tyči, ale v síti, kdo ví...
Po šampionátu všechno nasvědčovalo dalšímu působení v Barceloně, jenže Davids tak dlouho natahoval jednání o smlouvě, až katalánským funkcionářům došla trpělivost. Volného ptáčka tak lapil milánský Inter a vsadil ho do své zlaté klece. Kruh se uzavřel: Davids je zpátky v Miláně, kde před lety prožil velké zklamání.
Jeho podobizna s nezaměnitelnými brýlemi, které nosí kvůli zelenému zákalu, teď znovu zdobí sportovní stránky. A píše se o fotbale. Na jak dlouho?
„Davids většinou tu správnou rovnováhu dokáže najít. Je typem hráče, jaké mám rád,“ svěřil se trenér Louis van Gaal, jeho dávný učitel z Ajaxu.
Tak vida. Muži tisíce přezdívek fandí malí kluci i velcí chlapi.
Autor je komentátorem stanice Galaxie Sport
Surinam je rájem tulipánů
Malá zemička na pobřeží Karibského moře se na mapě Jižní Ameriky téměř ztrácí. Na ploše dvakrát větší, než činí rozloha Česka, žije necelého půl milionu obyvatel. Ani ve fotbale nezaujímá Surinamská republika zvláštní postavení. V nejnovějším žebříčku FIFA se krčí na 147. místě.
Čím je tedy pozoruhodná? Ač to zní divně, tak bezpočtem plácků, kde vyrůstají hvězdy světového fotbalu.
Na první pohled to vypadá, že návštěvník přijel do země tulipánů. Všude zní holandština, místní úřední jazyk, a jedno z největších měst se nazývá Nový Amsterdam. Nenechte se zmást: jste v bývalé nizozemské kolonii Surinamu. Do metropole Paramariba sahají kořeny pěkné řádky osobností týmu Oranjes, které hned po narození či během dětství přesídlily do Evropy. Tam reprezentují svou druhou vlast. Kdyby ti borci na své rodiště nezanevřeli, nejspíš by se Surinam pohyboval ve vyšších fotbalových patrech. Rozhodně by poskládal docela solidní jedenáctku.
A o kom je vůbec řeč? Vedle Edgara Davidse se v Paramaribu narodil třeba Jimmy Floyd Hasselbaink, nedávný kanonýr Chelsea, jenž dnes válí v Middlesbrough. Zámořským objevům středověkých kolonizátorů mohou Holanďané vděčit i za Clarence Seedorfa, oporu AC Milán.
Kořeny v Surinamu mají Ruud Gullit a Frank Rijkaard, jako své rodiště ho uvádějí obrovitý stoper Ulrich van Gobbel či dlouholetý gólman Ajaxu Stanley Menzo.
Nejzajímavějším osudem se mohl pochlubit další rodák z Paramariba, záložník Aron Winter. Když posílil římské Lazio, tamní rasistické křídlo radikálních ultras jej chtělo z Věčného města vyštvat. Důvod? Domnívali se, že člověk s takovým jménem musí být nutně Žid.
Přitom stačilo nahlédnout do jeho životopisu. Ale římští hooligans mají v zeměpisu zřejmě značné mezery.