Najde se málo hráčů, kteří ve veřejnosti vyvolávali tak protichůdné postoje jako Roberto Baggio. Mezi fotbalovými fanoušky měl samé obdivovatele. Dokázali se nadchnout jeho technickou hrou plnou jemnosti, důvtipu a elegance. Připomínala jim dávné časy, kdy útočný fotbal měl jasně navrch nad zavilou defenzivou. Jenže trenéři, v jejichž slovníku se to hemžilo slovy presink a agresivita, už o něm tolik nebásnili. „Fotbal je kolektivní hra a Baggio je přílišný individualista, který nemá pevně danou roli,“ tvrdil o něm Arrigo Sacchi, který ho vedl v AC Milán. Navzdory četným pochybám byl Baggio nejpopulárnějším italským fotbalistou 90. let. A také nejúspěšnějším, vždyť hlavně jeho zásluhou squadra azzurra převzala stříbro na mistrovství světa 1994 a jako jediný z Italů za poslední roky získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy.
Zkraje kariéry to s Baggiem vypadalo všelijak. V devatenácti měl za sebou už čtyři operace kolen a kotníků a fotbal často sledoval jenom z nemocničního lůžka. „To můžeme rovnou hrát v deseti než s ním,“ prohlásil Ranieri Pontello, majitel Fiorentiny, který Baggia se slávou koupil v létě roku 1985 z Vicenzy. K jízlivé poznámce ho dovedly Baggiovy vlažné výkony a jeho dlouhotrvající marodění. Na svůj první ligový gól čekal téměř dva roky! Sotvakdo si tehdy pomyslel, že jich přidá dalších 204. Baggio pochází z osmi dětí. V rodném Caldongu měl jeho otec velkou dílnu, v níž mimo jiné vyráběl dveřní rámy. Ty malému Robertovi sloužily jako brankové tyče, když si šel zakopat s míčem. S pořádným fotbalem začal ve známém klubu Lanerossi Vicenza. Přišel v době, kdy se mužstvo motalo ve třetí lize a všichni nostalgicky vzpomínali na idol Paola Rossiho, s nímž útočili na mistrovský titul. Pod Baggiem došlo ke vzkříšení. Vystřílel postup do druhé ligy a sám sobě angažmá ve Fiorentině.
Pořád se zlepšoval: v první sezoně žádný gól, ve druhé jenom jeden. A potom šest, patnáct a sedmnáct! Stal se miláčkem toskánské metropole, mužstvo dotáhl až do finále Poháru UEFA 1990 proti Juventus. Byl úžasný. Tak jako vždy, když mu trenéři dali volnost. Baggio nesměl být příliš svázán povinnostmi útočníka, ani stažen do záložní řady. Pohyboval se někde mezi tím. Z hloubi pole vyvážel míč, díky vypilované technice a prudkému zrychlení hravě pronikal obrannými šiky. Pak následovala precizní přihrávka nebo s citem umístěná střela. Dva dny po pohárovém finále Baggio přestoupil do Juventusu za 17 milionů dolarů. Přes noc se stal nejdražším světovým fotbalistou. Své zlaté nohy měl pojištěné dokonce na 30 milionů dolarů. Itálie po Baggiovi šílela. Do tréninkového tábora národního mužstva v Covercianu, kde se hráči chystali na domácí mistrovství světa 1990, opakovaně mířila procesí fanoušků. Jedni protestovali proti jeho odchodu z Fiorentiny, druzí za něj orodovali, aby mu trenér Azeglio Vicini dával víc šancí v reprezentaci. Marně. Dva zápasy seděl na lavičce, teprve pak naskočil proti Československu. Odvděčil se přepychovou akcí. Obešel Haška, Kiniera i Kociana a své krásné sólo zakončil střelou do Stejskalovy sítě. Ani od toho okamžiku však neměl plnou důvěru.
Jeho pravá chvíle přišla až za čtyři roky, kdy se stal s Brazilcem Romariem hlavním hrdinou světového šampionátu v Americe. Zprvu to pro Italy vypadalo na trapný výlet. Šťastně postoupili ze základní skupiny, v níž všechny čtyři týmy měly shodně čtyři body. Rozhodoval větší počet vstřelených branek a Italům stačily jen dvě. Takhle kuriózní vyrovnanost nemá v historii obdoby. S matnými výkony Italů korespondovalo i Baggiovo soužení. Na hřišti vypadal neviditelně a byl střídán. Od osmifinále to byl ale právě on, idol s jiskřivýma zelenýma očima a památným copánkem ve vlasech, kdo mužstvo posouval dál. V předposlední minutě vyrovnal na 1:1 s Nigerijci a prodloužení rozhodl proměněnou penaltou. „Už jsme seděli v letadle směrem domů a já nás vrátil,“ popsal Baggio trefně situaci. Ve čtvrtfinále znovu gólem ze závěru rozhodl o vítězství 2:1 nad Španěly a na cestě do finále odpravil dvěma trefami bojovné Bulhary, kteří mu přerazili zub. Horší bolístkou ale byl jeho stehenní sval. Do poslední chvíle se nevědělo, zda nastoupí ve finále proti Brazílii. Nakonec se dal dohromady, jenže poslední duel nedopadl dobře. V penaltovém rozstřelu šel poslední k míči právě Baggio. Unavený a napůl zraněný překopl branku. Stříbro přesto Italy nadchlo. Baggiovi bylo sedmadvacet let, ideální fotbalový věk. Všichni od něj čekali další velké věci. Jenže nic lepšího než mistrovství světa 1994 u Baggia už neexistovalo. V Juventusu záhy ztratil dominantní pozici kvůli zdravotním potížím a také nástupu mladšího Alessandra Del Piera. Nabídli mu prodloužení smlouvy za podmínky, že o třetinu sníží gáži. Odmítl. Od té doby střídal kluby. Chvíli rozdával radost na trávníku, chvíli se proměňoval v nejluxusnějšího náhradníka na světě. Vždy podle své formy, zdravotního stavu a trenéra, který mu byl, či nebyl nakloněn
Zkraje kariéry to s Baggiem vypadalo všelijak. V devatenácti měl za sebou už čtyři operace kolen a kotníků a fotbal často sledoval jenom z nemocničního lůžka. „To můžeme rovnou hrát v deseti než s ním,“ prohlásil Ranieri Pontello, majitel Fiorentiny, který Baggia se slávou koupil v létě roku 1985 z Vicenzy. K jízlivé poznámce ho dovedly Baggiovy vlažné výkony a jeho dlouhotrvající marodění. Na svůj první ligový gól čekal téměř dva roky! Sotvakdo si tehdy pomyslel, že jich přidá dalších 204. Baggio pochází z osmi dětí. V rodném Caldongu měl jeho otec velkou dílnu, v níž mimo jiné vyráběl dveřní rámy. Ty malému Robertovi sloužily jako brankové tyče, když si šel zakopat s míčem. S pořádným fotbalem začal ve známém klubu Lanerossi Vicenza. Přišel v době, kdy se mužstvo motalo ve třetí lize a všichni nostalgicky vzpomínali na idol Paola Rossiho, s nímž útočili na mistrovský titul. Pod Baggiem došlo ke vzkříšení. Vystřílel postup do druhé ligy a sám sobě angažmá ve Fiorentině.
Pořád se zlepšoval: v první sezoně žádný gól, ve druhé jenom jeden. A potom šest, patnáct a sedmnáct! Stal se miláčkem toskánské metropole, mužstvo dotáhl až do finále Poháru UEFA 1990 proti Juventus. Byl úžasný. Tak jako vždy, když mu trenéři dali volnost. Baggio nesměl být příliš svázán povinnostmi útočníka, ani stažen do záložní řady. Pohyboval se někde mezi tím. Z hloubi pole vyvážel míč, díky vypilované technice a prudkému zrychlení hravě pronikal obrannými šiky. Pak následovala precizní přihrávka nebo s citem umístěná střela. Dva dny po pohárovém finále Baggio přestoupil do Juventusu za 17 milionů dolarů. Přes noc se stal nejdražším světovým fotbalistou. Své zlaté nohy měl pojištěné dokonce na 30 milionů dolarů. Itálie po Baggiovi šílela. Do tréninkového tábora národního mužstva v Covercianu, kde se hráči chystali na domácí mistrovství světa 1990, opakovaně mířila procesí fanoušků. Jedni protestovali proti jeho odchodu z Fiorentiny, druzí za něj orodovali, aby mu trenér Azeglio Vicini dával víc šancí v reprezentaci. Marně. Dva zápasy seděl na lavičce, teprve pak naskočil proti Československu. Odvděčil se přepychovou akcí. Obešel Haška, Kiniera i Kociana a své krásné sólo zakončil střelou do Stejskalovy sítě. Ani od toho okamžiku však neměl plnou důvěru.
Jeho pravá chvíle přišla až za čtyři roky, kdy se stal s Brazilcem Romariem hlavním hrdinou světového šampionátu v Americe. Zprvu to pro Italy vypadalo na trapný výlet. Šťastně postoupili ze základní skupiny, v níž všechny čtyři týmy měly shodně čtyři body. Rozhodoval větší počet vstřelených branek a Italům stačily jen dvě. Takhle kuriózní vyrovnanost nemá v historii obdoby. S matnými výkony Italů korespondovalo i Baggiovo soužení. Na hřišti vypadal neviditelně a byl střídán. Od osmifinále to byl ale právě on, idol s jiskřivýma zelenýma očima a památným copánkem ve vlasech, kdo mužstvo posouval dál. V předposlední minutě vyrovnal na 1:1 s Nigerijci a prodloužení rozhodl proměněnou penaltou. „Už jsme seděli v letadle směrem domů a já nás vrátil,“ popsal Baggio trefně situaci. Ve čtvrtfinále znovu gólem ze závěru rozhodl o vítězství 2:1 nad Španěly a na cestě do finále odpravil dvěma trefami bojovné Bulhary, kteří mu přerazili zub. Horší bolístkou ale byl jeho stehenní sval. Do poslední chvíle se nevědělo, zda nastoupí ve finále proti Brazílii. Nakonec se dal dohromady, jenže poslední duel nedopadl dobře. V penaltovém rozstřelu šel poslední k míči právě Baggio. Unavený a napůl zraněný překopl branku. Stříbro přesto Italy nadchlo. Baggiovi bylo sedmadvacet let, ideální fotbalový věk. Všichni od něj čekali další velké věci. Jenže nic lepšího než mistrovství světa 1994 u Baggia už neexistovalo. V Juventusu záhy ztratil dominantní pozici kvůli zdravotním potížím a také nástupu mladšího Alessandra Del Piera. Nabídli mu prodloužení smlouvy za podmínky, že o třetinu sníží gáži. Odmítl. Od té doby střídal kluby. Chvíli rozdával radost na trávníku, chvíli se proměňoval v nejluxusnějšího náhradníka na světě. Vždy podle své formy, zdravotního stavu a trenéra, který mu byl, či nebyl nakloněn